1.díl

Někdy se stává, že nepatříte do města, ve kterém momentálně žijete, ale že nepatříte ani do paneláku, ve kterém prozatím ještě žijete.

Pokud vám někdo vnutil silný pocit fiktivní či falešné viny, za jejich zlé chování, tak pokud to nepochopíte, tak si to buď odnesete sebou jinam nebo musíte zůstat, kde jste a pochopit to. Většinou to bývá, že vás to jinam nepustí. Univerzum pro vás chce to nejlepší a nikdy nechce, aby jste se trápil/a jinde s tím, co nebylo pochopeno a uvedeno v pravdu jinde. Univerzum nechce, aby jste si jinam táhl/a něco či balík negativních pytlů zla od někud, kde to vzniklo, co s tím v tom novém nemá nic společného a také rozhodně nechce vám naservírovat pocit a přesvědčení, že i tam na to nové místo nepatříte či že je to tam stejné. Univerzum je milující a chce pro vás to nejlepší.

Do některého města prostě nepatříte. Každé město má svojí vibrační úroveň a skladbu lidských bytostí, ale také může mít místo karmické zatížení. Je jednou jisté, jak se vám bude žít  třeba na bývalém pohřebišti a jak v hojném třeba královském městě. Hůře se vám bude žít i tam, kde byla válka či to tam bylo nejvíce zasažené, zatížené a podobně. 

Pokud vás někdo odvleče, ať formou vyhrožování, nátlaku a podobně, do takového města, tak pocítíte, že tam prostě nepatříte. Do měst se musíte stěhovat na základě vlastního rozhodnutí a ne, že vás někdo donutí a to jakýmkoliv způsobem. 

Někdy se stává, že partner záměrně nutí protějšek se přestěhovat do jeho rodného města a pokouší se, tak toho druhého vytrhnout z jejího rodného města, kde ten člověk je připravený čelit tomu, co mu tam život připravuje a je s tím v podstatě vyrovnán a dokáže tomu čelit, je to jeho energie. Protože jeden z těch partnerů ví, že ten druhý je ve svém městě spokojený a vidí, jak ho tam v podstatě obklopují jeho energie, ale i láska a respekt, váží si tam toho člověka, tak ho chce za každou cenu dostat do svého města, protože ví, že jemu se tam samotnému nedaří, měl jako mladík problém i sehnat práci, lidé se tam oklamávají, podrážejí se, drbou, pomlouvají, lžou, intrikují nemají soucit, empatie, jsou zákeřní a hlavně závistí pukají. Nepřejí úspěch a inteligentní, moudrý člověk, je tam šlapán do země, neúspěnými hlupáky. Chtějí mít takového člověka až pod sebou. Budou z vás někteří dělat, to co jsou oni sami či vás budou tlačit za každou cenu ještě níž a táhnout na stejný level, na kterém se nacházejí oni sami a to za každou cenu. Budou hrát na vás divadlo,  jak jsou inteligentní a zdatní. Vše umí, ví, znají a z vás budou dělat nulu. Nenechte se mýlit, opak je pravdou. Jejich hlavní cíl jsou pomluvy a intrikování. Zastrašování a pokud to nejde jinak, tak přistoupí na vyhrožování fyzickým násilím a když tomu budete odolní, tak ten kdo vás tam natlačil, tak to do vás bude vpravovat bitím, týráním, šikanou a podobnými taktikami. Aby ve vás vyvolal strach. Nebudete poslušní, jak si oni někteří přejí, tak budete potrestáni. Někteří vám budou určovat i vytyčené hranice na veřejném prostranství. Budou vám určovat kam smíte a kam ne. Budou vám určovat, co smíte říct a co ne. Co smíte či nesmíte držet v ruce. Kam se smíte dívat a kam už ne. Co máte nosit na sobě. Jak máte jednat či nemáte jednat. Kolik tašek s nákupem smíte nosit a kolik už je přes jejich trpělivost. V čem můžete podnikat a v čem ne. A mnoho dalšího, co vám za tu určitou část a kapitolu života ukážou. A hlavně důležité je si od nich zlo nechat líbit. 

Pokud půjdete někde, kde je veřejný prostor, ale jim se to nebude líbit, že tam jdete, tak na vás budou vyřvávat z oken a to tak, že už se tam budete i bát někdy vkročit. To může být začátek, který vás přivítá při přivlečení, do takového města.

Přijdete do bytu, kde právě bydlíte a posadíte se na zem a máte zakalenou mysl, ale i vaše srdce začne tápat, kam že vás ten člověk, který si říkal v té době partner dovlekl a čemu vás vystavuje. Vy nevíte, co se děje. Byla jste přece na veřejném prostranství. Sedíte, jak kdyby vás někdo sestřelil do jiné reality, temnoty a zla. Když jste šla ven, tak jste byla happy, svítila jste jak žárovka nebo snad jako zář slunce a z vašeho srdce se vrhalo teplo lásky, vaše mysl byla uvolněná a byla jste naplněna krásnými pocity z nového začátku i nového dne a těšila se na to, co vám procházka přinese v novém, neznámém městě, i plná euforie. Šup a dostala jste nálož, kterou dost dobře nechápete. Veřejné prostranství si někdo přivlastňuje a dokáže po vás zle povřískávat a vyhazovat vás a řvát zle, dokud neodejdete. Netušíte, že to není náhoda. Že je to krutá realita, která se na vás požene ze všech stran a od spousty lidí v tomto městě. Krutá realita vás vítá a ukazuje vám, jak tam budete šťastně žít. Vy jdete nic nechápajícíc, se slzami v očích, jak spráskaný pes. Vaše světlo je utlumeno lidskou temnotou. Pocit štěstí a euforie, je pryč. Utíkáte do svého úkrytu, kam vás odtáhl, kde se posadíte na zem. Když odejde temný plivanec z těchto lidí, co řvou z oken a vaše mysl se vzpamatuje. Nevíte, zda jste byla na procházce v thrilleru, psychologickém filmu nebo je to začátek hororu. V té chvíli ještě nevíte, co vás tam čeká. Snažíte se takové chování lidí před sebou omlouvat a přesvědčíte se, že to byla jen náhoda. Tím rozjíždíte jiný myšlenkový pochod. To tak ale chtějí. Když přichází ten, co vás tam odtáhl, tak se nestačíte divit, jak najednou s vámi jedná, co používá za slova. Nemáte tam podle něho lézt, děláte si to sami a když se to snažíte vykomunikovat, že takto se vám to nelíbí, že tak žít odmítáte, přijde první vulgární slova na vaší osobu. Nechápete změnu. Partner má být parťák a ne úhlavní nepřítel, kterým se v té chvíli stal. V této chvíli cítíte z jakého důvodu vás nutil tam jít, přestěhovat se. Ale vaše vrozené slunce si zákeřnost nechce připustit. Nevěříte tomu, že někdo takový existuje, jako zlo v uřvaných lidech, co bez důvodu verbálně napadají lidi, na veřejném prostranství za to, že projdete či se posadíte na lavičku a to celkem daleko od jejich domu. Nevěříte, že člověk se kterým máte v té době malé dítě, ale který se spíš pohyboval, ve vašem městě, na vašem území je stejné zlo, jako někteří lidé, co na vás ten den řvou z oken.   

Díváte se na to, jak se váš takzvaný partner rázem mezi svými změní k nepoznání. Sice ve vašem městě měl jisté stinné stránky, ale v jeho rodném městě, kde je mezi svými, tak toho člověka nepoznáváte. 

V té chvíli jediné, co chcete je z takové reality utéct pryč. Jste velmi mladičká a věříte snad na pohádky. V té chvíli máte celičký život před sebou. Netušíte v té chvíli, že tam ten život začínáte právě ztrácet. Jako mladí si neuvědomujete, že život je jen krátkou návštěvou. Dáváte stále šance a ztratíte svůj vlastní život. 

Pokud tedy nemůžete utéct, tak se snažíte věřit, že možná přijde nějaký rytíř ve svém zbroji a vysvobodí vás na svobodu. Pohádky se nekonají a žádný rytíř nevtrhává, do vašeho bytu, aby vás vysvobodil na vaši vytouženou svobodu. 

Jste tam jen vy a on. Jed z jeho úst se do vás zarývá a vyskakují vám nejprve červené fleky a později puchýře, které potom po nějaké době odezní, ale jed se vám drží v těle, aby vám po nějaké době způsobil zdravotní potíže, ale v té chvíli svého mladého okamžiku, kdy tam stojíte, zatím nic nevíte. A tím začíná odporná kapitola vašeho života...

Pokračování příště.

Autor: Kristýna Brejchová 2023

2.díl

Pokud jste proti svému rozhodnutí a nějak donuceni se přestěhovat, do města do kterého nechcete, tak jdete proti své energii. 

V případě, že je muž a žena, takzvaní partneři a žena je ve svém rodném městě spokojená má zůstat, kde je. Také v jejím rodném městě jsou výzvy života, ale života a nikoliv toho, že se někdo usmyslel v podobě člověka a začne jí zkoušet, co vydrží a kolik jí toho může ještě naložit. 

Taková žena nikdy nepřemýšlela, že by se ze svého rodného města odstěhovala. Nikdy neměla v průběhu jejího života jedinou myšlenku toho, že se chce odstěhovat. Měla své město ráda a její život, takový jaký byl. 

I když ten její život nebyl úplně perfektní, ale ona svůj život milovala. Milovala svůj život i s tím kam se narodila. Šla ve své energii a byla spokojená. Věděla, že tam nebude bojovat s intrikány, lháři, násilností a se zlem. V jejím rodném městě vždy byl někdo, kdo by se jí zastal. Věděla, že tam v té době a v její energii, vždy zvítězí pravda a láska v jejím srdci. 

Pokud by se něco nedej Bože přihodilo, tak by se v jejím městě vždy našel někdo, kdo by jí pomohl, podpořil a zastal se jí. Byla přijímána taková jaká byla. Nemusela se nijak měnit a ani líbezně podlézat. To ale ve městě, kde jí někdo donutil se přistěhovat nepřichází v úvahu, tam jsou lidé, co jdou proti dobru a lásce, podporují lži, intriky, klam a podobné negativní energie. Nikdy jim nejde o lásku, dobro a pravdu. Pravdu nechtějí a odmítají slyšet!!! Pravdu smetou ze stolu.

Pokud v takovém městě tato žena mluví jazykem lásky a pravdy, vždy si zacpou uši, vejskají, že to poslouchat nebudou a podobně. Také zahájí jedovatý útok.

Jde jim jen o to mít drby, špinit a způsobovat zlé skutky a ty další to chrání. Někteří se nechávají stupidně oblbovat intrikány, záškodníky, lháři a jdou jim na ruku.

V jejím městě, to bylo jinak. Pravda a láska tam vítězila. Takže se jí tam nemohlo stát, že by jí někdo řadu let bil, týral a šikanoval. Že by někdo z cizích lidí, na mladou ženu, na veřejném prostranství vyřvával vulgární slova a určoval jí ve jménu zloby, jedu a strachu, kam smí a kam ne. 

V jejím rodném městě, by si to nikdo v první řadě k ní nedovolil a pokud by náhodou k tomu došlo, tak by se hned našel někdo, kdo by se jí okamžitě zastal. To byl důvod z jakého tato mladičká žena věřila na pohádky. Pohádky žila, ve svém rodném městě. Nikdy by se jí nestalo to, co ve městě, do kterého byla přivlečena nátlakem a formou vyhrožování, nátlakem strachu, také tam podle toho žila. Tam o svojí životní pohádku přišla. Tam jí končí i její pohádka. 

To on velice dobře věděl, vždyť s ní 2,5 roku chodil, jezdil za ní a viděl, jak ona tam žije. Jak jí vše jde. Jak se jí druzí zastanou, když se proti ní někdo křivě proviní. Viděl její život. Viděl mladičkou ženu, která je pokorná, plná lásky, snů, širokého úsměvu od ucha k uchu a viděl její spokojenost, nadšení, radost ze všeho, euforii. Nechápal, jak může být spokojená a šťastná, když on ve svém městě nebyl. Zákeřnost v lidech nezná hranice. 

Je velice důležité jakého si žena zvolí partnera. Někdo může být partner, ale někdo se jen za tento název může schovávat a být úhlavní nepřítel. Zákeřný a škodící. 

V případě, že se k vám někdo nechová dobře, tak není možné, aby vás měl rád. Pokud vás někdo šikanuje, uráží, týrá a bije, tak vykazuje vůči vám nenávist. Není to láska. Takový člověk vás nemá rád, nemiluje vás, je to jen jistá hra. Dívejte se na činy lidí a to ve všech vztazích. 

Pokud vás někdo takový vytrhne z vaší životní knihy a vloží vás do jiné, tak nebudete šťastni. V případě, že vás někdo negativní formou vytrhne odněkud, kde vy jste spokojeni, šťastní a vám se tam daří, jste ve své energii, tak vám pak naservíruje jeho život a vy svůj ztrácíte. Pokud vás bude k tomu šikanovat, urážet, bít, týrat, tak to do vás, o to víc vpravuje. 

Dokonce takový jedinec, na vás bude řvát při bití, že si za vše můžete sami, zasloužíte si to a že nikde nebudete šťastní, že prý máte svůj špatný, negativní svět v sobě, ve svém nitru /to hlásají i některé knihy rozvoje, na semináři či esoterika, tak buďte opravdu opatrní čemu uvěříte, protože tohle řvou při bití násilníci a tyrani/. Můžete se s odstupem tomu smát, co se pokoušel někdo, do vás vpravovat. Pravdou je, že až takového člověka od sebe vnitřně odstříhnete, tak to jeho zlo si opravdu bude nést on a všude kam vstoupí, protože takový lidi, jako tento jedinec, mají zlo ve svém nitru. 

Co je záměrem takových jedinců!? Co nejvíce vám znepříjemnit život, intrikovat, pomlouvat a hlavně na váš úkor si zlepšit jejich život. Žíjí z vašeho neštěstí, které vám sami přejí, udělají, naservírují. A jejich město a skladba lidských bytostí v takovém městě, přece bude zlo chránit. 

Můžete se s vaší pohádkou života rozloučit. 

Mladá žena v našem životním příběhu měla opravdu obrovskou trpělivost. A přesto se stále potýkala s lidmi, kteří jí tvrdí v té době, ale i potom, že je netrpělivá. Lidé velice dokáží lhát, aby jste byl/a držena v něčem zlém, co nejdéle to půjde. 

Všech takových lidí, je to buď nevědomost a nebo opět vědomá úroveň zákeřnosti a živením se z vašeho neštěstí, pocitů zoufalství. Hlavně některých lidí je i záměr, aby jste nenaplnil/a svůj život či životní plán.  

Žena v našem příběhu silně nechápe chování jejího v té době manžela, když mu sděluje, že na ní někdo křičel a vyhazoval jí z veřejného prostranství a další dva se k němu přidávají. 

Doma, se přidal i její muž a odchází pryč. Ona stojí v prázdném bytě. Nechápe nic z toho, co se stalo. Chtěla by utéct, ale v té chvíli má strach jít i na ulici toho města, co a kdo na ní ještě jedovatě plivne. Její křehkost, je tolik zranitelná. Stojí a přemýšlí, co bude dělat dál, co se bude dít až její v té době manžel přijde zpět, co se stane zítra, když půjde nakoupit, jak bude v takovém městě vůbec tedy žít!? 

Začnou jí téct slzy po tvářích a není nikde nikdo, kdo by jí objal a řekl jí, že to zvládne, že bude mít řešení. Zatím ho nemá. Útěk jí přijde, jako zbabělost. Otře si slzy a podpoří se sama, že musí být silná a to také potom je, po několik let. 

Teď ještě neví, že může utéct, ale za pár let už nebude kam. V té chvíli a okamžiku má ještě svojí rodinu, do které se narodila, ale za pár let už tam ten hlavní člen rodiny, který rodinu držel nějak pohromadě už nebude. 

Netuší, že pokud její maminka za pár let umře, že pak nastane její tvrdý boj o přežití. V té době to sice cítí, ale snaží se svojí intuici zaplašit, nechce tomu věřit, co vnímá v budoucnu a tak se  ta mladá žena v tom bytě přesvědčí, že to je jen její bujná negativní fantazie. Vše, co jí v ten moment přichází, tak zaplaší, přeci jasnovidec nevidí někoho konec. Moje maminka je ještě mladá a silná žena, to nemůže být pravda, co vidím, přesvědčí se. Přesvědčí se z důvodu toho, co ten den prožila negativního a tak se přesvědčuje, že ten negativní mód jen dál pokračuje. Buď silná, statečná, přesvědčuje se. Útěk je zbabělost. A tak zůstane. 

Když přijde její tehdejší manžel domů, tak se s ní vůbec nebaví. Hustá atmosféra z jeho strany by se dala krájet. Cítí, jak jsou si cizí a přemýšlí, kde je ten muž, který byl u ní v rodném městě. Když v tu chvíli na její osobu slyší cosi, jako hudrování, tak snad mi dáš najíst! Žena nechápe. Její muž přitvrdí v intonaci, tónu hlasu, lítá z jeho úst jed - dej mi najíst, ty mě neslyšíš! Mladá žena nechápe, že právě v tuto chvíli se stává jeho služkou a otrokyní. Muž pronáší další slova, ale ty raději mladá žena neslyší, jen vnímá ten jed, který k ní on plive. Začíná její nový, ale nešťastný život. Když je nucena připravit jídlo a naservírovat ho muži až pod nos i s příborem a skleničkou s pitím, tak se nedočká ani slov děkuji. Proč mu to připravila!? Protože cítila, že pokud v té chvíli tohoto dne odmítne a nebude poslušná, tak on jí udeří. Netušila, že tohle je začátek zla v jejím životě. Netušila kolik bolesti a ran si bude muset odnést. V té chvíli se bála a tak udělala, co on chtěl a to stejné udělala ten den na veřejném prostranství, kdy na ní několik lidí řvalo z oken. Netušila, že právě všichni překračují a posouvají její hranice a že tohle se bude stupňovat! 

Když muži pokládá skleničku s pitím na stůl, tak na ní vykřikuje - koukej to utřít, neumíš ani napustit vodu do skleničky, bez toho aby tam nebyla na skleničce žádná kapka, ty si neschopná! Jeho jed nemá konce. Zarylo se jí to přímo do srdce. Připadá si jak ve zlém filmu. Věří, že noc vše odnese a s východem slunce začne nový začátek v lepší podobě. Její víra je mocná a uklidí ten jed. Těší se a nemůže se dočkat až vyjde její vytoužené slunce a začne nový den. S vírou čeká na nový den. Nemůže spát a vyčkává až uvidí první známku toho, že vychází slunce a konečně začne nový den. V té chvíli slyší mužský hlas, jak na ní razantně, hluboce mluví - vstaň a pojď mi udělat snídani, tak slyšíš! Dělá že spí. Přichází ten stejný strach. Nedělej že spíš, vstaň a pojď mi udělat snídani! Hýbe tělem mladé ženy její muž. Silně přitvrzuje. Žena musí vstát a jít uvařit čaj a namazat pečivo. Dostává vynadáno, že on nesnáší rohlíky z druhého dne, jak je neschopná a blbá, že nekoupila chleba. Dneska kup chleba! Koukej udělat svíčkovou a zapomeň na to, že knedlíky koupíš! Koukej je uvařit, razantně hluboce a jedovatě pronáší ten cizí chlap, co je její manžel v té době. Dívá se nevěřícně bokem, žena. A nečum tak blbě, tady se válet nebudeš, hluboce a jedovatě vykřikuje její manžel. Když s tebou mluvím budeš mi koukat do vočí , pronáší v blízkosti jejího obličeje, kdy jí jednou rukou mačká v obličeji v oblasti čelisti. Koukej mi do vočí, znova opakuje a jak jí mačká v obličeji v oblasti čelisti, tak jí i odstrčí, arogantně, chladně, odporně.

Žena čeká v koutku, toho ještě málo zařízeného bytu až ten člověk odejde. Když slyší bouchnutí dveří a zamykání zámku, tak si oddychla a začala se cítit volně, svobodně. Koloběh jejích myšlenek se mění na koloběh jeho jedovatých myšlenek, které jí podstrčil svým chováním. 

Žena se usadí na zem u postýlky. Čeká u postýlky své prvorozené dcery. V té době roční holčičky. Těší se až se holčička vzbudí, jak si pokusí spolu udělat hezký den. Holčička se budí a usmívá se, když vidí maminku u postýlky sedět. Natahuje ručičky a mladá žena si bere svojí holčičku do náručí. Mladá žena je najednou zaplavená pocity štěstí a to, co se událo jí přijde, jako jen zlý sen. Když holčička papá, tak se mladé ženě vrací myšlenky, co asi bude až se vrátí ten člověk z práce. 

Strach jí začal ovládat. Strach z něho, ale i z některých lidí, co jsou venku a umí jen jedovatě bezdůvodně řvát a vyhazovat lidi z veřejných prostranství. 

Koluje jí v hlavě, že žádné knedlíky uvařit nemůže, protože nemá tolik kastrolů. Spočítá si své peníze, které u sebe má na celý měsíc a začne si je rozpočítávat na dny, aby s nimi vyšla. Na svíčkovou peníze nemá. Formou hrozby dostala úkol. Dovede si ale poradit.

Došla do obchodu a tam na ní koukají, jak na něco a cosi. Je to sídlištní pultový obchod. Necítí se dobře a vypadá to, jako by jí každou chvilku měl někdo vyhodit/vykázat. Co chcete zazní od nabubřelé, neochotné ženy za pultem. A v té chvíli to začalo. Ona mladá žena se začala usmívat - dobrý den, já bych vás chtěla poprosit o zeleninu na svíčkovou. Žena za pultem, vyštěkla - kolik jich chcete, na to mladá žena odpověděla líbezným hlasem, poprosila bych vás pouze o jednu. Tímto stylem mladá žena tedy nakoupila. Když platila, tak nebylo žádné děkuji od ženy za pultem, ale poděkovala mladá žena, netušila za co děkuje, ale děkovala. Opětovně poděkovala, když odcházela z obchodu a hlasitě řekla, mějte se, nashledanou. Nic se nekonalo a oni jí neodpovídají. Tehdy začal ten kruh toho všeho. Nikoho není povinností lézt někomu do zadnice a ještě takovým lidem. Bohužel pro lepší energie, to ta žena musela začít dělat. Tito lidé v tomto městě si na příjemné, hezké, líbezné, pozitivní, optimistické, nadšené, radostné chování od této ženy zvykají velmi rychle. Není cesty zpět, vlak se rozjel.

Běží domu a obstará svojí holčičku. Když si holčička hraje, tak se mladá žena pouští do vaření svíčkové. Utratila přes svůj denní limit svých peněz, ale pro klid všech, to udělá. Neuvědomuje si, že opět ustupuje a že opět někdo posouvá její hranice. Jídlo v lednici i špajzu jsou. Touží po jediném, po klidu, harmonii a míru. Touží po své pohádce života, kterou měla. Nechce přece žit tohle, co se stalo v tehdejší včerejší den, ani to co bylo ráno. Myslí si, že to změní, že to byl jen omyl a náhoda. Že zrovna to bylo špatné naladění těch lidí a vše si omlouvala. Omlouvala zlo v lidech, protože nedokázala identifikovat, že existují jiní lidé, než jaká je ona sama. Měla pocit, že přeci zlo v lidech neexistuje. Že každý pochází ze stejné podstaty a že přeci nemůžou lidé být nositelem zla. Přeci každý je v jádru své duše a svého srdce, stejným jako je ona. Možná v jejím rodném městě, to tak bylo a proto ona mladá žena věřila, že i v tomto městě jsou lidé s dobrým srdcem, opak byl pravdou a později se na dobré srdce a lidi jen hrálo, když se jí chtěl někdo jako had omotat okolo ní a pak jí zákeřně uštknout, udolat, jak to jedovatí hadi dělají.

Svíčková se mladé ženě opravdu povedla a byla na svůj úspěch v sobě samé patřičně hrdá. 

Když přišel její muž z práce domů, tak si sedl ke stolu, jak nějaký paša. Nandala mu jídlo, ale i sobě. Chtěla se posadit, ke své porci jídla, které se jí tolik povedlo a šikanátor začal - knedlíky si měla uvařit, no fuj, takový bleft. To se tady budeš tímhle cpát? Pokračoval dál. Už si tlustá dost, podívej se na sebe jak vypadáš a ještě se cpeš tímhle. Dej mi napít, kolikrát ti budu říkat, že mi to máš dát hned k jídlu. A žena kmitala. Opět si slízla urážky za kapky na skleničce, jak je neschopná, že neumí napustit ani vodu, bez toho, aby nebyla na skleničce ani kapka. Urážky, že je neschopná udělat i polévku a dezert si slízla také pěkně. Ten bleft, podle něho, tak snědl a ještě si přidával. Mladá žena se ke stolu posadit nemohla a ještě aby jedla. Nepřipadalo to v úvahu. V té době tato mladá žena vážila 53 kg a měřila 172 cm. Byla opravdu po prvním dítěti velmi štíhlá. 

On se odvalil k televizi. V ruce ovladač od televize, to bylo jeho motto a životní styl. 

Tak ona žít nechtěla. Dívala se jen okolo sebe, jak je to vše na ní a jak se pomalu a jistě stává služkou a otrokyní. 

V rodném městě šla na koupaliště, sportovala, četla, psala básně, učila se nové věci, měla přátele, rodinu a v byla si v jistých věcech sebou jistá, měla spoustu času. A co měla první dny tam, kam jí donutil se odstěhovat. Plný den jeho přání, které si zadal, pod formou zloby a strachu.

Každý den byl stejný. Ráno mu vstát a dělat snídaně, snášet jeho hnusné nálady, vyslechnout si urážky s jeho věčnou nespokojeností, že to dělá špatně. Vymýšlel si, aby jí zraňoval.

Vstávala v 5 hodin i dříve, aby vše stihla. 

Musela si běžet nakoupit. Dřela se s těžkými taškami a dítětem. Musel mít čerstvé pečivo, včerejší po ní hodil. 

Letěla po ní sklenička, protože na skleničce byla kapka.

Letěl po mladé ženě talíř s jídlem, pokud zrovna chytil blbou náladu, když prošel do 4 patra, po schodišti paneláku.

Násilnosti z jeho strany začínají být pravidlem. 

Určoval jí, zda a jak bude oblečená. Jakou bude nosit obuv. Co nesmí jíst a další. Stala se ve jménu zlého člověka a lidí, nesvobodnou bytostí. Obíral jí kousek, po kousku o její vnitřní svobodu, sebevědomí, sebeúctu. Vedl jí krůček, po krůčku k nenávisti sama sebe.

Když to nešlo slovním napadáním, tak přišlo i fyzické. 

Lidé okolo ní, se uspokojují tím, že jí bije, týrá, šikanuje. Její život jí i mnozí závidí. Škoda, že jim nejde nasadit její obuv a dát jim zakusit její život.

Když se ho na něco zeptala, tak po ní něco hodil. Když vysvětlovala, že se k ní nemůžete takto chovat, tak vše obrátil proti ní a začal jí vulgárně nadávat a bít. 

Když se tohle stávalo pravidlem, tak mladá žena cítila velkou nicotu, zoufalství. Přemýšlela, že pokud uteče domů, tak by byla přece zbabělá. Ještě měla kam utéct v té době. A když zůstane, tak nic není možné vyřešit. Netušila, jak to může změnit, nešlo to. Byla v pasti. V zoufalém pláči, po jeho dalším útoku vzala pár věcí a dítě. Rozhodla se odejít. Netušila, co na to řeknou u ní doma. Styděla se. V tom jeho městě jí rychle a snadno připravil vlastní manžel o vše. 

Netušila jak to zvládne, tu cestu, bez kočárku. Zvládla to. Celou cestu na vlakové nádraží jí teklo z očí moře slz, když kráčela k vlakovému nádraží, tak téměř neviděla. Její energie jí šla naproti, protože dělala správný krok. Vlak zrovna jel za deset minut, po jejím příchodu, na vlakové nádraží. Nastupující muž do vlaku jí nabídl pomoc s dítětem, aby to zvládla nastoupit, do vysoko položených schodů vlaků od země. Podržel jí dítě i bandáže, aby se žena mohla vyhoupnout do tehdejšího rychlíku. Holčička kupodivu neplakala, když jí držel cizí člověk. Podal jí dítě a bandáže, nic nepožadoval, udělal to nezištně. Žena byla šťastná. Těšila se domů, do svého města. Těšila se až bude na půdě svého města. 

Jak se vzdaloval vlak od toho města ze kterého odjížděla, tak se cítila lépe a svobodněji. Nemohla se dočkat až bude doma. Vlak si to svištil sice rychle, ale jí to připadalo jako věčnost. Až se dočkala. Vlak zastavil ve stanici jejího domova. Byla doma, na své půdě. Opět jí někdo nabídl pomoc a ona souhlasila. Bylo to tam snažší. Vystupovala na perón a nebylo to už tak vysoko. Jsme doma, pošeptala své holčičce, která celou cestu byla tak moc hodná. Její  holčička se usmála a chytla svojí maminku okolo krku. Tolik lásky z ní šlo až štěstím mladá žena plakala. Byl krásný slunný den. Všude voněla čerstvě posekaná tráva. Zpěv ptáků, mladou ženu i její dceru přivítal, to byl jejich domov. Ten zpěv ptáků, který tam v tom druhém městě vůbec neslyšela. Ta symfonie, která z jejich zobáčku zněla, po jejich příjezdu, tak to bylo jako balzám, na její zraněnou duši i srdce.

Pokračování příště...

Autor článku: Kristýna Brejchová 2023